Obec Vrbovec (německy Urbau[2]) se nachází v okrese Znojmo v Jihomoravském kraji. Součástí obce je kromě vesnice Hnízdo i katastrální území zaniklé obce Ječmeniště. Žije zde přibližně 1 200[1] obyvatel.
Historie
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1243.
Pamětihodnosti
Kostel Stětí svatého Jana Křtitele, Socha svatého Jana Nepomuckého na návsi, Sousoší Nejsvětější Trojice, Vinohradnická búda Lampelberg nad zaniklou obcí Ječmeniště, Kaple Panny Marie Pomocné v zaniklé obci Ječmeniště.
Legenda o vínu
„Svobodě připil bych tou vaší šťávou zdejší, to vaše víno jen být něco pitelnější,“ žehrá na kvalitu vína z okolí Lipska Mefistofeles v Goethově Faustovi, když popíjí ve slavném Auerbachově sklepě. A možná byl na saská vína zbytečně přísný, vždyť vypěstovat v tak severní oblasti zdravé hrozny je skutečný kumšt. Když se však zdejší vína podaří, aromatem a škálou chutí si s těmi jižními nezadají. I české a moravské vinohrady leží na samotné severní „vinné“ hranici a cesta prvních sazenic révy na naše území byla skutečně dlouhá.
Starověké „Chateau“ Hadži Firuz
Dovolím si tvrdit, že nejsilnějším inspiračním zdrojem evropského umění byli vždy bůh, žena a víno. Tato triáda vystupuje pospolu již ve starověku – vždyť nejvýznamnější roli v uctívání boha vína Dionýsa hrály právě ženy – bakchantky. Vinná réva je nesporně praobyvatelkou Evropy, jak pravil A. P. Čechov, a kvasný proces je základem západní civilizace, avšak první stopy jejího cíleného pěstování nalézáme v Asii, konkrétně v neolitické osadě Hadži Firuz na hranici mezi dnešním Irákem a Íránem. Byla zde nalezena hliněná nádoba z doby kolem roku 5000 před Kr., jejíž stěny pokrýval zaschlý žlutý povlak.
Tato hmota byla na základě podrobné chemické analýzy identifikována jako zbytek starověkého vína, neboť obsahovala kyselinu vinnou v množství, které se vyskytuje výhradně ve vinných hroznech. Teorii, že se skutečně jedná o jakési pravíno, podepřela nakonec i přítomnost terebintové pryskyřice z řečíku, jíž se ještě v dobách římských víno konzervovalo.
Terebintová smola
Řečík terebintový z rodu pistácia poskytuje z kůry nebo lisováním peckovic pryskyřici, z níž se získává i terpentýn. Vyskytuje se hojně na Středním východě, a roste dokonce v pouštních oblastech. Plinius Starší, římský spisovatel a encyklopedista z prvního století po Kr., věnoval vinné révě, vínu a jeho ošetřování pomocí pryskyřice celou jednu kapitolu ve svém Přírodopise (Naturalis historia). Borovicová, cedrová nebo nejlépe terebintová pryskyřice byla do vína přidávána jako činidlo proti octovatění. Jedinou reminiscencí na tuto technologii zůstává dnešní řecká retzina. V Řecku byla terebintová smola žvýkána a v Egyptě se z ní vyráběly vonné oleje.
Podle Sózomena z Gazy, církevního historika z pátého století, probíhala každoročně v květnu v Hebronu terebintová slavnost, při níž byly dodržovány zápovědi týkající se nových šatů a sexuality. Důvodem tohoto odříkání byla skutečnost, že se omývaly a čistily svaté předměty. (Podobné zápovědi platily pro měsíc květen i v antickém Římě – o neskutečné životnosti této tradice vypovídá přetrvávající nechuť uzavírat sňatky v máji.)